📖 Jób 7
-
1
Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
-
2
Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
-
3
Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
-
4
Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
-
5
Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
-
6
Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
-
7
Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
-
8
Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
-
9
Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,
-
10
Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
-
11
Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
-
12
Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
-
13
Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
-
14
Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
-
15
Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
-
16
Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
-
17
Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
-
18
A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
-
19
Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
-
20
Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
-
21
Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.