📖 Jób 17
-
1
Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.
-
2
Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé.
-
3
Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá.
-
4
Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš.
-
5
Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou.
-
6
Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm,
-
7
Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.
-
8
Užasnouť se nad tím upřímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude.
-
9
Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.
-
10
Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého.
-
11
Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého.
-
12
Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností.
-
13
Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své.
-
14
Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy.
-
15
Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?
-
16
Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.