📖 Jób 14
-
1
Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
-
2
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
-
3
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
-
4
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
-
5
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
-
6
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
-
7
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
-
8
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
-
9
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
-
10
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
-
11
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
-
12
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
-
13
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.
-
14
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
-
15
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
-
16
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
-
17
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
-
18
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
-
19
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
-
20
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
-
21
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
-
22
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.