📖 Jób 13
-
1
Aj, všecko to vidělo oko mé, slyšelo ucho mé, a srozumělo tomu.
-
2
Jakož vy znáte to, znám i já, nejsem zpozdilejší než vy.
-
3
Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným o svou při jednati budu.
-
4
Nebo vy jste skladatelé lži, a lékaři marní všickni vy.
-
5
Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost.
-
6
Slyštež medle odpory mé, a důvodů rtů mých pozorujte.
-
7
Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest?
-
8
Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati?
-
9
Zdaž vám to k dobrému bude, když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete?
-
10
V pravdě žeť vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby jeho šetřiti.
-
11
Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás?
-
12
Všecka vzácnost vaše podobná jest popelu, a hromadám bláta vyvýšení vaše.
-
13
Postrptež mne, nechať já mluvím, přiď na mne cokoli.
-
14
Pročež bych trhati měl maso své zuby svými, a duši svou klásti v ruku svou?
-
15
By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.
-
16
Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde.
-
17
Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou pusťte v uši své.
-
18
Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv.
-
19
Kdo jest, ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil?
-
20
Toliko té dvoji věci, ó Bože, nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati:
-
21
Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí.
-
22
Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi.
-
23
Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi.
-
24
Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele?
-
25
Zdaliž list větrem se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš?
-
26
Že zapisuješ proti mně hořkosti, a dáváš mi v dědictví nepravosti mladosti mé,
-
27
A dáváš do klady nohy mé, a šetříš všech stezek mých, na paty noh mých našlapuješ;
-
28
Ješto člověk jako hnis kazí se, a jako roucho, kteréž jí mol.