📖 Jób 10
-
1
Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
-
2
Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
-
3
Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
-
4
Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
-
5
Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
-
6
Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
-
7
Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
-
8
Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
-
9
Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
-
10
Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
-
11
Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
-
12
Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
-
13
Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
-
14
Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
-
15
Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
-
16
Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
-
17
Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
-
18
Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
-
19
A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
-
20
Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
-
21
Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
-
22
Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.